Historie

V Nětčicích (část Kyjova) založen Svaz české mládeže, pod jehož hlavičkou pokračovala činnost Slováckého krúžku. Po válce, kde se většina krúžkařů vrátila do škol se zbylá část přidala právě k nětčické mládeži což se především zásluhou Klimenta Navrátila projevilo na písňovém   repertoáru.

Předsedou byl Josef Sedlář.

Slovácký krúžek se stává součástí Závodního klubu Skláren Moravia. Předsedou je Josef Fridrich (ve funkci do roku 1961).

Šedesátá léta patřila k nejtišším obdobím v historii Slováckého krúžku. Zatímco v roce 1961 došlo pod vedením Jiřího a Josefa Wenzlů ke vzniku Mužského sboru, tak u taneční složky se rychle střídaly cimbálové muziky i vedoucí a tak taneční složka byla po většinu dekády v útlumu. Generace, která nesla poválečný rozmach, postupně odcházela a nová ještě nebyla plně ustavena. Některé akce jsou pořádány doslova ze dne na den.

Slavnostní otevření Domu kultury dává nácvikům i premiérám profesionální zázemí a sjednocuje většinu akcí „pod jednu střechu“. Zároveň Bedřich Gazda rozjíždí přípravku, takže soubor získává stabilní „líheň“ nových tanečníků a posiluje dlouhodobou udržitelnost.

Na přelomu dekády se mění vedení a vzniká spolupráce MUDr. Jana Pavlíka s CM Jury Petrů; k nácvikům je přizván choreograf Jan Loutchan a rodí se nové programové bloky (např. slámkový, řemesla, Kelčanský mlynář, Chodsko).

Soubor intenzivně zkouší , natáčí pro rozhlas a televizi a vystupuje na festivalech (Slovácký rok, Strážnice, Milotice). Opakovaně se také vyráželo do zahraničí.

V letech 1982–1983 přidávají jubilejní akce (40 let souboru, výročí Jury Petrů a A. Kůra), rozhlasové nahrávky s BROLNem a soubor se objevuje v TV pořadu Tříchlapové víno. 

Z důvodu narůstajících organizačních požadavků je zavedena funkce organizačního vedoucího, kterou se jako první ujímá Zdeněk Langášek.

Soubor v této době také začíná spolupracovat se skupinou žen z Ježova, které obohacují soubor znalostí zapomenutých zvyků, obřadů, tanců a písní Severokyjovska.

Rozšiřuje se scénické zpracování folkloru – vznikají pořady Fašaňková neděla, Šťastnú cestu – severokyjovská svatba, Asenda. 

Do funkce uměleckého vedoucího a vedoucího nácviku tanců je zvolen Milan Pokorák.

V jeho éře (1988-2013) získává soubor pevnější řád a rozvíjí se jeho choreografická úroveň. Zároveň je rozvíjeno propojování jednotlivých složek a vzájemná podpora). 

Ve spolupráci s Jiřím Petrů vznikají nové programy písní a tanců čerpající výhradně z materiálů Kyjovska.

V 90. letech byl chod souboru kontinuální a stabilizovaný – jednotlivé složky (taneční, mužský/ženský sbor i muzika) fungovaly v jasném režimu a vedle jeviště se soustavně udržovalo i obnovovalo zvykosloví v terénu;

Se změnou poměrů se rozšířily zahraniční výjezdy: Anglie (1992), Švýcarsko/Francie (1993), USA & Kanada (1994, ocenění CIOFF), Španělsko (1995) a Japonsko (1998, ocenění CIOFF Japonsko), při současné pravidelné domácí činnosti a festivalech.

Paralelně běžela publikační a nahrávací práce – zpěvníky (Ej, létala laštověnka, 1990; Zpíváme v Kyjově I–III, 1995/1996/1998), tematické publikace a nosiče (LP Slovácký rok v Kyjově, 1990; CD Legrúti jedú, 1994; spolupráce na Zahučaly hory, 1999).

Z důvodu změn v legislativě dochází k transformaci sdružení na spolek. Zároveň v tomto roce pod vedením Dušana Janovského vzniká taneční skupina Pajtáši.

V poslední dekádě do činnosti souboru nevíce zasahála pandemie covidu, která činnost souboru prakticky ochromila – zkoušky i veřejné akce se omezily na minimum. Po opětovném rozvolnění došlo v roce 2021 ke sloučení taneční složky a přípravky kvůli přerušené kontinuitě a urychlené generační obměně.

Na konci roku 2022 se tyto složky znovu oddělily, organizace se stabilizovala a pomohl k čemuž pomohl impuls ve formě 80. výročí, do jehož programu se zapojily i předchozí generace tanečníků. Z individualit stojí za zmínku Martin Vašulka, který vyhrál Strážnici v letech 2019 a 2022 (v roce 2022 už mimo aktivní členství).

Poslední velkou akcí byl premiérový pořad v prosinci 2024, v němž se na jednom pódiu představily všechny složky souboru.